TULACKÁ
Oh, nezvěte mne ke svým tichým hrám!
Kráčím a kráčím a v tom je život sám,
tak stále kupředu jít.
Co rodné hnízdo mé? Tam v klínu pohoří
snad ještě večer sluncem zahoří,
je slyše klekání znít
a kravské zvonce; a když z pastvy jdou
pasáci po mezi a klopýtají tmou,
na polích ohně tlí...
Vzpomínka někdy promění se v vzdech.
Však srdci teskno je po obzorech,
po ptácích, již odlétli,
a srdce těká smutno, nejisto
po světě širavém z místa na místo
a stále hladovo,
klopýtne, padne, zemi objímá
láskou zvlhlýma očima
a dále prchá nanovo.
Je život v tom. Ah, neříkejte ne.
Jsou lesy černé, louky zelené,
svět barvami hrá,
jen člověk všade nosí zášť
na bedrách jako Déianeirin plášť
a srdce před sebou zavírá.