Ticho je bílý kostel vprostřed lesa
za podzimního večera.
Se stromu list tam zvolna klesá,
zarudlý blýskne do šera.
Jak tmavý motýl k zemi chladné
smutek padle.

A je to do osudu odevzdání,
když síla odporu je zlomena.
Pokorný potom bez reptání
na tvrdou dlažbu skloníš kolena,
duší ti projde teplá, měkká
klidu řeka.

Ticho je také zimní odpoledne
uprostřed polí stříbrných.
Do bílé brázdy havran jen si sedne,
laskavě přítilný je měkký sníh.
Jsi sám. Zvlhlé ti oko těká
do daleka.

A je to chvíle, v které muž a žena
do dávné minulosti zaletí,
když jejich přítomnost je usmířena,
a vzpomínají na děti.
Tehdy sám pán bůh s nimi dýchá
smutek ticha.