SMUTEK EROTIKŮV
Dvě ženy život zkřížily
bílýma rukama svýma.
Jdu mezi nimi opilý
s očima zavřenýma.
A stále cítím bolest stop,
jež v duši zanechaly.
Hledaly poklad, našly hrob
uprostřed chladné skály.
A jejich těla chvěla se
a ústa: Nechci! řekla.
Byla rozkoš v tom zápase
a byla trýzeň pekla.
Až na dno sejít! S kořeny
vyrvat to tajemství z těla!
Byl pohled nejistý, zkalený.
Vždyť to se má ruka chvěla!
A potom bylo jako dřív,
nezměnily se ženy.
Nad nimi oběma zvítěziv,
zůstal jsem poražený.
Tak stále jít a nedojít.
A bílé ruce mi kynou:
Můžeš prchnout a nevolit,
tvé smutky nezahynou,
však místo v noci hlubiny,
ulož je v našem klínu.
Neb my obě jsme květiny,
jež kvetou pouze v stínu.