Trčíš mi v duši:
v rezavé pláni je to černý, děsivý bod:

Je to snad zapomenutá stráž
poslední armády, která kdy sloužila lidstvu
a potom odtáhla, narychlo strhnuvši stany,
na nový výboj
neznámo kam...

Je to snad pahýl,
jenž býval stromem, prostírajícím své stíny
na muže a ženu,
aby z nich vyrostl červený květ.

Je to má ruka.
Trčí do výše pěti prsty roztaženými,
které se ještě prodlužují zoufalou touhou
dosáhnout nebe,
kde plují velicí orli, spoutaní vědomím síly,
svobodni rozměry dálek.

Ten kousek země klesá a zvedá se lidským dechem,
pomalu, tr-ha-vě, zoufale,
        nezadržitelně.
Pod vrstvou půdy leží zahrabán člověk,
v ústech má plno špíny a vyplivnout nemůže ji,
a nohy spoutány těžkými okovy
lásky a minulosti.
Jen ruka s prsty roztaženými
        je rudý výkřik,
jenž pro sebe znamená příliš mnoho
a pro nebe příliš málo.

V rezavé pláni trčí černý bod.
A kdesi
daleko, daleko odtud
jdou výpravy životem opilých lidí
a míří k slunci.