Kola veliká a ozubená
Útočí na mou tělesnou schránku.
Není to ale žádná změna,
Vždyť ničí ničí mne každý den.
To bál bych se pak být tam venku,
Kdybych neměl ten krásný sen.

Sen, že tahle kola jednou,
Mysl mou drtit přestanou,
Že tu nekončící propast překlenou,
A na břeh té ve mně strže dopadnou.

Veliká a ozubená kola,
Tělo mé si podávají.
Aby jednou pro vždy rozemlela,
Ten zoufalý nedostatek slov.
A velkou radost z toho mají,
Když mé kosti drtí kov.

Kov, který leskne se už zdálky,
Připomíná mi vzdálené dálky,
Kde probíhají nevědomě války,
Za zvuků v tanečních polky.

Veliká a ozubená kola,
Z tvrdé, pevné oceli,
Pohltili mne už zcela,
Do nehlubší duše hlouby.
Já hledám si klidu v zemi,
Až praskají mi všechny klouby.