Černá tuše smutně píše
verše dávno ztracené.
Náhle vše kolem chová se tiše,
vše kolem je bezcenné!
Proč ta barva černá,
proč nepíše o lásce?
Umí být nevěrná i věrná,
sen o zvířeti a o krásce!
proč upírám svůj pohled na ostří pera?
Ostrý hrot, který zajíždí mi pod kůži.
Najednou nevím, bylo-li to včera,
kdy má duše žíznila po růži!
Dnes zůstala mi jen ta černá tuše,
která píše rýmy nikdy nečtené!
Kdo pomoci mi může?
Psát verše dávno ztracené!
teď už černá není černou,
kapky mých slz se rozpíjí,
ani láska náhle neumí být věrnou,
změnila se ve zrůdu, co zabíjí!