Prší...

Snesly se kapky,
začalo hustě pršet,
chci vrátit vše zpátky,
osud umí však jen mlčet!
Neříká lidem, co nechtějí,
dává jim falešnou naději,
v mnohem lepší dny.
A když se otočí,
jsou zborceny naše sny,
a bezradnost nám vhání slzy do očí!
Jsou zborceny naše myšlenky,
postoje, či nekonečné cíle,
pak už jsme příliš staří a čekáme,
až příjde ta chvíle...
A přestože duše do nebe jíti míní,
i zemřeme a po nás příjdou jiní.
Ať po smrti něco je, či není,
teď hlasitě mi bije srdce,
chci vidět ještě jedno rozednění,
a jeden západ slunce....


Sbohem

Něco cítit,
a nevědět, co vlastně!
Svoje šťestí snažit se chytit,
nebo jen sedět a skládat básně!
Moje duše chtěla by se cítit štastná,
ale proudy slz, vše prozradí!
Že by láska uměla být i krásná?
Tak proč ta barva černá v pozadí?
Už tak známá je mi ta chuť soli,
bolest uvnitř mě rozervává-ničí!
Tak strašně bolí
zrníčko beznaděje, co ve mě klíčí!
Spousta krásných slov na jazyku,
šeptám, že prý tě miluju.
Snad je to z lásky, snad jen ze zlozvyku,
zase nás dva zrazuju!
Nevím jestli podvědomě, nebo jen tak
si s tebou pohrávám.
Vítěz jsi ty!
Vítěz tohoto boje.
Možná máme podobně pocity,
avšak srdce každý má svoje.
kdo koho víc raní?
Koho to víc bolí?
Tak nedáme už klid zbraní?
Nebo chceš vědět, kdo koho skolí?
Už nevyznám se sama v sobě,
nevím jestli máme ještě naději,
nevím zda-li chci ještě patřit tobě,
nebo mám se vzdát raději?
Bojím se, už nechci milovat,
pro mě je láska smrt v černé róbě.
Zapomeň na mě, vždyť neměl jsi mě rád!
Možná potkáme se zase, nějak jinak, v jiné době.
Do té doby sbohem lásko má,
tam kde jsi ty už nejsem já!


...
Nebyla jsem tu dlouho,
já to dobře vím.
Hledal jsem totiž toho,
o kom stále sním.
V mém srdci smutek byl,
žal ovládal mé kroky zas,
ani před láskou se neukryl,
plamínek naděje náhle zhas!
Já však nový smysl našla,
důvod, proč kráčet po zemi,
do srdce vlastního zašla,
oprostěna všemi bolestmi.
Chci opět běžet a snít,
v nebi letět a nenávratně pít,
a vědět, že s tebou mohu
kdykoli a kamkoli jít.
Tak se měj krásně,
já se časem také měním,
budu dál skládat básně.
Tak zatím?...... letím.


Inzerát

Jsem rozpolcená,
mé srdce rozerváno.
Tak jaká je teď cena?
Mám si přát, co není mi přáno?
Jakou cenu mají mé city?
kdo mi za ně zaplatí?
Kupec zůstane skrytý,
dám mu čas, který se už nevrátí!
Daruju mu sebe,
jestli o mě bude stát!
Snesu mu modré z nebe,
jen když odpoví na můj inzerát!
Já jen potřebuju nebýt sama,
nemyslet na smutek.
Všichni říkají: "Vždyť jsi s náma!"
Slova jsou nic, já chci skutek!
Cítit někoho ve své blízkosti,
vědět, že o mě někdo stojí.
zatím jsem jen uzavřená v úzkosti,
všichni kolem se mě bojí.
proto podávám inzerát,
stále čekám, nevím nač!
Smuteční zvony slyším hrát,
všude kolem tichý pláč.
Snad se neloučíte s mou duší?
Ještě není ten pravý čas!
Lžou mi, jak mi to sluší,
uslzené oči padají pod tíhou řas.
Bledé tváře rozcuchané vlasy,
prázdný pohled, ani nevím kam!
Čekám na anděla spásy,
nikam nespěchám!
Času mám dost,
života málo,
komu se podaří překroči most?
Na mě se štěstí neusmálo.
Proto teď čekám na vlastníka,
to není jen náhodou.
Přestala jsem hledat vinníka.
Značka: cena dohodou!


...
Vím, že někde tam,
mezi hvězdami širými,
žije také někdo sám,
se smysly opuštěnými!
Žije na hvězdě vzdálené,
ztracený, po lásce žízní,
na hvězdě spálené,
on však chladný pól je jižní.
Čeká na pomoc,
snad se někdo zjeví.
čeká celou noc,
kdy to bude neví!
Je odhodlaný zemřít,
pro andělské peří,
je odhodlaný zemřít,
pro to, v co věří!
Věří, že někde tam,
mezi hvězdami jenž dobře zná,
žije někdo sám,
a ten někdo jsem já!


....
City jsou jako bouřka,
pro každého velká zkouška.
Né každý v ní obstojí,
né všichni si rozumí!
Někteří city nemají,
všemu se rouhají,
trpce na svět křičí,
sami své srdce ničí!
Buďme radši lidé,
než stroje chladné,
všechno jednou příjde,
všechno jednou zvadne!
Život je příliš krátký,
proč tedy druhým závidět?
Život je krátký,
na to, někoho nenávidět!
Říkám nejne pravdu svou,
ale i pravdu jiných,
volnost přichází s tmou,
v myslích zrazených i vinných!