Některé ženy,jen tak žijí.A netuší,že o nich někdo napsal báseň.V určité etapě života je potkali muži, ale i ženy,na tom nezáleží a inspirovali se. Zanechaly v ní své touhy, orgasmy při onanii.Tvůrci zůstali nepovšimnuti, stojí v pozadí a pokouší se proniknout skrz neviditelnou vlnu času a všechno,…všechno byla jen pouhá fantazie.

Poblikující světla lamp,v tiché ulici,která byla zahalena mlhou,vidím dvě bytosti kráčejí vpřed.Mihotavé obrysy spojené v jeden celek.V povzdálí je slyšet řev,křik opilých cestujících,brázdících Seinu na výletních parnicích, těch s plastovými sklápěcími sedačkami,co podjíždějí Pařížské mosty.

…Jeden druhého se dotýkaly polibkem,silným jako atmosféra toho večera.Všichni básníci je hledali a našli inspiraci, stali se slavnými,když o nich napsali tragické básně.
Jen pomalu a ztěžka odlepovali se rty,pak ruce a on jí hladil křehká ramena, rozpadající se pod návalem utíkajícího času.
Pootočil klíčem a bylo cítit tu nejkrásnější vůni,…vůni čerstvé noci,která proudila do pokoje,pootevřenými okny a balkónové dveře.
Obejmul její třesoucí se tělo a položil ho,do nicoty noci.Pomalu ji shrnoval ramínka šatů,které sklouzávaly jako vodopád.
Ponořil se do bílého těla,vlhkých rtů,pomalu dolů a pak až k vrcholu…Oba usnuli zapleteni, jako oběti citu a vzdorovali času,v němotě spánku.

Ráno se vydali do ulic,byly tak živé,míjeli miliony osudů,kráčejících do neznáma.Záhuba krásy,dodávala tomu všemu život. Jejich spojení převyšovalo ty krásné budovy,ulice plné zeleně,tekoucí dopravu.

A sen se rozplynul,jako mlha ustupuje přicházejícímu svítání plného slunce, které viděli z okna autobusu. Zpátky se vraceli dohromady,ale osamoceni, nevěděli o sobě,o tom co je potkalo.Ona se svým manželem a dětmi.On se svými přáteli,opravdu skvělými lidmi. A jen pozoroval její drobná ramena a vlasy…

Oba plni vzpomínek,smáli se,společně s přáteli.Jejich otlačená těla pomalu vzmáhala únava.Usínali,pak usnuli.Nechtěli to skončit.

Potkali se na Eifelově věži.Zavadili o sebe,v naléhavé touze žít.Vítr cloumal ocelovou konstrukcí,všechny šrouby,všechna ocel drželi jejich životy v naději.Odloučeni od ostatních, ztracení v ulicích,padli,byli uvězněni v okovech,pevnějších než věčnost,prchlivější než okamžik. Viděli plno romantiků,se štětci,s trubkami,kytarami…míjeli je.Všechny ty, fontánky,malá náměstí,zapadlé kouty,kde se nerušeni nikým,líbali a šeptali si.
A přidávali se ke dvojicím,které pohazovali drobky holubům,smáli se…čas běžel. Prodavači,prodávající podél Seiny,se na ně usmívali,klaněli se…,a oni odpovídali polibky,úsměvy.Kráčeli vstříc dni.
Objímali pilíře Notredamu,plnily klobouky ubohých starců,žebráků,moderní lůzy,která se utápěla v chudobě,ale byla u toho a to bylo víc něž peníze a moc.Smíchu bylo dostatek,dotýkali se kominíků.A muž s harmonikou,a roztomilou malou opicí zavěšenou na těle,prodával lísky, s vepsaným osudem,co nebyly vážnější než poletující útržky novin. Vytáhla si jeden.Její prstíky ho s nedočkavostí a úsměvem,netrpělivě rozkládaly.A bylo na něm psáno:Vzbuď se, vzbuď se!

Její rozlámané tělo se probudilo,mysl začala vnímat.Dívenka se s nechápavým pohledem dívala na svou matku,jež se tak těžce se probouzela.Obě se na sebe usmáli.Něžný polibek na tvář,polibek dobrého rána.

Pak se jejich pohledy ještě párkrát setkaly,ale všechno byla pouhá fantazie.